Kyanotypie krok za krokem: roztok, papír, expozice a modrý tón

Kyanotypie stojí na dvou látkách. První je citrát železito-amonný v zelené formě, který na světle mění mocenství železa. Druhou je hexakyanoželezitan draselný, běžně nazývaný červená krevní sůl, který s ozářeným železem vytvoří nerozpustnou modř. Obě látky se připravují jako dva oddělené zásobní roztoky a slévají se teprve krátce před nanášením.

Nejčastější výchozí navážka vychází z dvaceti pěti gramů citrátu na sto mililitrů destilované vody pro roztok A a z deseti gramů červené krevní soli na stejné množství vody pro roztok B. Voda má být vlažná, ne horká; citrát se rozpouští pomalu a je silně hygroskopický, takže se prodává i jako vlhká kaše a váží se rychle, aby nenabral další vlhkost ze vzduchu. Oba roztoky patří do tmavých lahví s popisem a datem přípravy.

Zásobní roztoky vydrží měsíce, smíchaná emulze jen hodiny až jeden den. Míchá se proto vždy jen tolik, kolik se opravdu spotřebuje: obvykle v poměru jedna ku jedné, v tlumeném světle a ve skleněné nebo plastové nádobce. Poměr složek se dá posouvat a mění se s ním jak délka expozice, tak odstín, ale rozdíly jsou jemné a má smysl je zkoušet až ve chvíli, kdy je zbytek postupu ustálený.

Na co dát pozor při práci s roztoky

• Pracovat v rukavicích a nemíchat červenou krevní sůl s kyselinami ani s koncentrovanými čisticími prostředky.
• Používat nádobí vyhrazené jen pro tisk, nikoli kuchyňské.
• Roztok A může po čase plesnivět; do zásobní lahve pomáhá pár kapek isopropylalkoholu a chladné, tmavé místo.
• Zbytky emulze nechat doreagovat na světle, než se zlikvidují, a nevylévat je do dřezu v nezředěném stavu.
• Na lahve psát složení celým názvem, ne jen písmenem — po půl roce už samotné „A“ nic neřekne.

Papír rozhoduje o výsledku víc než přesnost navážky. Dobře se chovají bezdřevé papíry o gramáži zhruba dvě stě až tři sta gramů, nejlépe s podílem bavlněné hadroviny, které vydrží delší promývání bez zvlnění a rozpadu povrchu. Zásadní je reakce papíru: kyanotypie v alkalickém prostředí bledne, takže papíry s alkalickou rezervou, které výrobce označuje jako pufrované, dávají matné a rychle slábnoucí otisky.

Druhý rozhodující faktor je klížení. Silně klížený list drží roztok na povrchu, modř vyjde sytě a kresba zůstane ostrá. Savý, málo klížený papír nasaje emulzi do vláken, kde se k ní světlo nedostane v celé tloušťce, a otisk působí šedivě a vybledle i při správné expozici. Hrubá struktura akvarelového papíru přitom není vadou — u fotogramů dodává otisku charakter, u jemných negativů ale ubírá detail.

Doklížit se dá i doma: dvouprocentní roztok želatiny nebo řídký škrobový maz se nanese na suchý list, nechá zaschnout a případně se postup zopakuje. Rozdíl bývá dobře vidět na zkušebním proužku, kde polovina plochy zůstane bez klížení.

Rychlý test nového papíru

1. Odstřihnout proužek zhruba tři krát deset centimetrů ze stejného archu, ze kterého se bude tisknout.
2. Nanést emulzi jedním tahem a nechat uschnout ve tmě.
3. Polovinu proužku zakrýt kartonem a exponovat, pak zakrytou část odkrýt a exponovat znovu.
4. Promýt a nechat den ležet v temnu, teprve pak hodnotit sytost, bílou plochu a zvlnění.
5. Poznamenat si na rub gramáž, značku a čas expozice — bez toho test za měsíc ztrácí smysl.

Na plochu velikosti A4 stačí zhruba dva mililitry smíchaného roztoku. Nejčastěji se nanáší plochým japonským štětcem typu hake, u kterého chybí kovová objímka — kov s emulzí reaguje a zanechává v ploše tmavé skvrny. Alternativou je skleněná tyčinka, se kterou vrstva vyjde tenčí a rovnoměrnější, nebo molitanová hladítka, která ale část roztoku nasají.

Postup je jednoduchý: nanést tahy v jednom směru, pak celou plochu přejet kolmo a přestat. Návraty do zasychající vrstvy dělají tmavé pruhy a v místě přetahu se papír rozmáčí. Pracuje se při tlumeném světle — stačí zatažená místnost a obyčejná žárovka, stolní lampa s LED bývá na UV chudá, ale u okna se nanášet nedá.

Nepravidelný okraj tahu je u kyanotypie součástí jazyka procesu, ne vadou. Kdo chce čistou hranu, vymezí plochu maskovací páskou a odlepí ji až po úplném zaschnutí; kdo chce naopak vidět práci ruky, nechá tah volně vyběhnout a exponuje list bez ořezu.

Natřený list musí uschnout potmě. Dvě hodiny v zásuvce nebo v zavřených deskách postačí, fén se studeným vzduchem zkrátí čekání na několik minut; horký vzduch naopak papír kroutí a vrstvu vysušuje nerovnoměrně. Zbytková vlhkost v papíře expozici zkracuje, ale rozmělňuje jemné detaily, takže pro kontaktní tisk z negativu je lepší list vyloženě suchý.

Suché listy vydrží uložené ve tmě a v suchu několik dnů až týdnů. Stárnutí je dobře poznat okem: světle zelenožlutý povrch začne šednout a modrat ještě před expozicí a takový list už nedá čistou bílou. Vlhké letní počasí zkracuje životnost výrazně, zásuvka s pár sáčky silikagelu ji naopak prodlouží.

• Listy skladovat naplocho, proložené obyčejným papírem bez nátěru.
• Na rub tužkou zaznamenat datum natření a použitý papír.
• Před expozicí zkontrolovat, zda plocha není místy domodra — bývá to první příznak, že list už je starý.